Neobyčejné ráno z maličkostí

Po několikáté říkám dceři: „opravdu nevím, kde je tvá oblíbená lžička“. Nechce pochovat, utišit, prostě nic.

Znáte to? Místo ranní pohody pláč dítěte, protože mu nemůžete vyhovět. A to bylo ještě před chvílí spokojené, připravovalo se mnou snídani, váleli jsme se v posteli v paprscích slunce. Ach jo.

Dobře, pojďme to vymyslet jinak. Co kdybychom něco vytvořili? Tvoji nejúžasnější nejoriginálnější lžičku, chceš?

Její očička zajásala a můj mozek se vařil. Něco vymyslet, aby to netrvalo dlouho a abychom se už najedli.

Mašle. Můžeme udělat hezkou lžičku s mašlemi? Zajásala. A už mě čapla za ruku a táhla ke skříni, kde máme věci na šití. Najednou mě vtáhla ona do tvoření. Radostí omotávala lžičku první mašlí.

Myšlenky se mě snažili přesvědčit, že už je opravdu důležitá teplá kaše.  A pak jsem si řekla Ne. Tohle je ten moment, kdy můžeme zapomenout, že jedeme z bodu A do bodu B. Kdy postě uvidíme při jízdě na kole pomněnky a zastavíme, abychom si přivoněli.

Nebo jednoduše necháme kaši na stole, zapomeneme na všechny babičky přesvědčení, že jídlo se má jíst teplé. A uděláme to, v čem je právě teď nejvíce energie, nejvíce radosti. To nepočká. Za chvíli už to přece nikoho bavit nebude.

Vybírali jsme barvy mašlí, vymýšleli způsob jak to uchytit. Zavzpomínala jsem na prababičku, jak nás všechny svolávala k jídlu. Jak jí vadilo, když stydla polévka na stole. Jak jsme nechtěli být vytržení ze hry. Jak jsme si přáli, aby se k nám místo polévky přidala alespoň na pár vteřin.

A taky jsem si vzpomněla, jak nejlíp chutnávala kaše s nastrouhanou čokoládou od maminky. Tak jo, dnes vlastnoručně ozdobená lžička na kaši s chutí vzpomínek na krásné dětství. Radost, že si můžeme dělat věci po svém. Radost, že se pláč změní na tvoření.

Nenechme se převálcovat přesvědčeními. Jen myšlenky nás nutí dělat věci stále stejně. Vnést přítomnost do všedního života je sledování drobných důležitostí.

Znovu a znovu můžeme říct ano malým důležitostem. Teď a tady. Stávají se z nás mistři prožitku.

A ta kaše voněla. A ta kaše chutnala. A ta lžička dělala radost. A vzpomínka na dětství hladila.

 

 

Pavla Skálová
Mým největším darem je vidět energii člověka a vztahů. Čtu v energii, co a proč se v člověku děje. Rozklíčováním podvědomých nastavení spojuji lidi s jejich zdrojem štěstí a spokojenosti. Můj příběh si přečtěte zde
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *