Proč píšu blog

Proč jsem začala psát svůj blog?

Mé mateřství je nyní nádherné, nejen díky dceři a mému muži, ale díky úžasným mladým ženám, které mají stejně staré děti jako já. Strávily jsme spolu mnoho času a byly mi mnohokrát nejen přítelkyněmi, ale také obrovskou oporou, terapeutkami, koučkami. Jedna z nás vždy něco vymyslela a ostatní se přidaly.

Byly jsme si oporou, když nám nebylo dobře. Ony mě v době, kdy jsem měla velkou osobní krizi podržely nejvíc. Prostě mateřství nebylo vždy procházka růžovým sadem. Ony byly ty, které mi ukázaly, že já a partnerství je důležité. Že neexistuje jen dítě. Že je skvělé se o sebe starat, něco si koupit, vyrazit na procházky, na kolo, kafe do divadla, na skleničku vína.

Připoměli mi čím jsem profesně, když ony potřebovaly pomoct. Daly mi důvěru udělat na procházce terapeutické energetické čtení, když nám děti spaly v nosítku, nebo v kočárku. Občas to byly s.m.s.

Nejvíce mě pobavila věta: „No jo, vy máte krizi…To budete zase za tři dny zamilovaní.“ A no to tak bylo.

Jezdily s dětmi na kole, šily jim interaktivní knihy, trávily hodiny u rybníku i dlouhé hovory u kávy.

A naše mateřská končí. Každá z těch kamarádek je výjimečná, snažím se je podpořit, aby dělali to, co umí. Museli byste je znát, určitě byste k nim šli hned na terapii, nebo si nechali udělat návrh od architektky, nebo s nimi rodily:)

A najednou na mě vyhrknou: „ Ježiš, Pavluš, co blbneš? Ty, že nevíš, co dělat za práci? Ty to musíš dělat. Lidi tě potřebují.“

Po pěti letech na mateřské slyšet, že Vás někdo potřebuje a ještě profesně…tomu se nechce věřit.

Ale díky nim jsem začala znovu dělat energetické čtení a párové terapie, kurzy tantry.

Pak jsem si jednou postěžovala, že já to prostě na web dát nemůžu, že nevím o čem psát. Vždyť to, co já umím a prožívám je přirozený a zná to každý.

Vyprskly jsme smíchy. Máme stejné téma: To, co umíme, nám přijde samozřejmé a máme pocit, že to umí každý. Já nikdy nebudu malířka, architektka, porodní asistenka. A ony zase nejspíš nebudou dělat to, co umím já.

Ale odhodlání vyjít ze své ulity přinesl až rozhovor o tom, čeho by nám bylo líto, kdybychom zemřely.

Kamarádka, co sedí naproti mně, říká: „Lituji toho, že jsem byla slušná, hodná, obětavá a nic jsem si neužila. Čeho lituješ ty?“

Já? Ničeho. Zažila jsem toho tolik. Prožívám dny ve veliké vděčnosti a přitom tak intenzivně. Vnímám, co mi život přináší, co se už nikdy nemusí opakovat. Říkám tomu všemu „Ano“. Miluju lidské příběhy, poslouchám. Miluju lidi ve své jedinečnosti. Přijímám je, takoví, jací jsou. Možná proto mi tak důvěřují. Nepřetírám život na růžovo. Ano, někdy to prožívání bolí a někdy hodně.

Ráda vyprávím.

„Pavluš piš. Musíš psát knihy.“

Ale já se bojím, často se bojím, že to nikoho zajímat nebude. Ale už se nechci bát.

Mám ve svém současném životě tolik podpory, tolik lásky, tolik nádherných momentů, že už se nechci bát sdílet.

Třeba moje řádky utvrdí i tebe, že můžeš sdílet a prožívat to své a být sám/a sebou. I když není moc času, i když přichází a odchází nemoci, i když zrovna není nikdo, kdo by tě chápal. Možná prožíváš fázi, kdy jásáš, možná kdy padáš…A nejsi na to sám/a. Jsem tu a mnoho dalších lidí, co prožívají totéž, co Ty.

A kdo vlastně jsem? Jsem prožitkářka tělem i duší. Prožívám naplno, cítím naplno a vnímám.

Každý může. Je to přirozené a nádherné.

 

Mé drahé přítelkyně…Jste báječné, nikdy na tuhle nejúžasnější  „dovolenou“ nezapomenu.

 

 

Pavla Skálová
Mým největším darem je vidět energii člověka a vztahů. Čtu v energii, co a proč se v člověku děje. Rozklíčováním podvědomých nastavení spojuji lidi s jejich zdrojem štěstí a spokojenosti. Můj příběh si přečtěte zde
Komentáře
  1. dennyOa napsal:

    Valuable information. Lucky me I found your web site by accident, and I’m shocked why this accident didn’t happened earlier! I bookmarked it.
    dennyOa

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *